Jak to můžeš říct?

„Hotovo!“ řekne sestřička a zalepí to Tomovi taky náplastí. Ti dva nic neříkají, jsou jako by byli mimo..jen se na sebe dívají a usmívají. Doktorka se na ně dívá s údivem, i když nemá proč. Všem to připadá normální, ale jejich otec si to pak uvědomí a rychle jde ke svým dětem.   „To víte, bez sebe nedají ani ránu.“ Vyblekotá ze sebe s poťouchlým úsměvem a šťouchne do dvojčat.

„Co je?“ řekne protivným hlasem Tom a mračí se. Vyrušili je při takovém krásném okamžiku s bráškou..jo, mají takové chvilky často, ale nemůžou bez sebe být a když si spolu bezhlasně povídají, tak nesnáší, aby je někdo vůbec rušil. Bill ho pořád drží za ruku a rozhlídne se kolem sebe a vidí, že se už nic neděje..“Ooh, bože..už asi půjdem..zase jsme na všechno zapomněli.“ Říká si v hlavě pro sebe a pomalu pouští Toma a slejzá z lehátka a stoupne si před svýho tátu: „Už to máš.“ řekne bráškovi a Tom jen protřepe jemně hlavou, dredy se mu kývají sem  tam a sleze taky „Jo..vim no.“ Veme si bundu z lehátka a řekne: „Jdem..nashle!“ a veme Billa za rameno. Ten jen vykoktá: „Na..nashledanou.“ a jde s nim na chodbu. Otec se rozloučí s doktorkou taky, ta mu ještě předepíše recept pro Billa na jeho alergii a odejde taky.

Odpolodene 16:30 hod.

…

Všichni už jsou doma, kluci jsou ve svém společném pokojíčku, tento je o něco menší, než ten co mají doma v Loitschi. Táta dělal menší úpravu bytu, tak to svým klukům trošku upravil..oranžové zdi, červený koberec, oranžová záclona..a hlavně palandy, co si tak Bill s Tomem přáli! Dokonce jim vylepil plakáty. Pro kluky to bylo velké překvapení, byli nadšeni, ale Billovo vysněné místo nahoře nemohl teď vyzkoušet. Jen co tam chtěl Bill vylízt, tak mu to Tom zatrhnul, přece prý nebude někam šplhat, když mu je blbě a využil toho a šel tam sám:D

„Crrrrrrrrr..crrrrrrr!!“ zvoní a drnčí Tomovi mobil v kapse kalhot. „Eeeh“ vydá ze sebe Tom, leží na zádech v posteli a ruku má přes oči. Bolí ho hlava a je nějaký unavený..to z toho očkování, nikdy mu nedělalo dobře. Bill si spokojeně spí dole pod ním a nic ho nebudí. „Crrrrr..crrrrrrr!!“ „Sakra kdo to je?“ a promne si Tom oči rukou, druhou si šáhne do kapsy a nepodívá se na to, kdo to je a veme to: „No..halo?“ řekne rozkřáplým hlasem. „Ahoj zlatíčko, tak jak jste dojeli? Co jste dělali?“ volá mamka a má tisíce otázek najednou. „Nic“ jednoslovně odpoví Tom a ani nepozdraví. „Ty mi nemůžeš říct ani ahoj?“ řekne naštvaně. „Mě bolí hlava..nedělali jsme nic.“ a mne si čelo. „Co ti je, proč takhle mluvíš? Dej mi Billa.“ „Nedám..bolí mě hlava, protože my jsme byli u doktorky..dala mi očkování“ říká Tom znuděně, nemá náladu něco vysvětlovat. „Vždyť jsme tam měli jít spolu..a co ten Bill. Nezdá se ti, že seš poslední dobou nějakej drzej?“ vyjede na něj Simone. „Prostě mu je blbě a spí..stačí?“ „Z čeho? Co se stalo?“ nechápe ho. „Co asi..to co vždycky.“ „Můžeš mi odpovědět, když se tě na něco ptám?“ Tom si plácne na čelo a dostane nerva: „Ježiš mámo..prostě ho štípla včela chápeš? A on..“ nestihne to doříct, protože Simone začne být hysterická a jak se vylekala, tak na něj začne ječet: „Tos na něj nemohl dávat pozor? Co mu je?“ Tomovi v sobě úplně škubne a vlhnou mu oči, jak může tohle mamka říct? Vždyť on je ten, který je vždycky s nim. Oni dva jsou vždycky spolu, v každý chvilce a ona mu řekne tohle. „Cos to řekla mami?“ ukapává mu jedna slza a Tom si jí utírá do rukávu. Začíná se mu třást hlas. „Máte dávat pozor, ty máš dávat pozor a táta!“ ječí Simone. Tom už to nevydrží a řekne všechno, co si v tu chvíli myslí, co ho napadne: „Tys tam nebyla, tys ho neviděla, jak omdlívá..tobě nespadnul do náruče..a..a..ty mi mámo budeš říkat tohle?“ Odmlčí se a Simone je zticha a čeká, co ještě bude Tom říkat. Jemu proběhne všechno ještě jednou před očima..všechno co se stalo, celý to ráno a odpoledne. To jak se na sebe s Billem dívali, jak přišli do vysněného pokojíčku a zaječí na mámu: „Sakra..ty se nechováš ani jako naše matka!“