Radši nemysli

Pojď si ke mně hajnout? Zvoní Tomovi v hlavě. Zamračí se a dívá se na Billa uhrančivě a tázavě, neví co má říct. Přišel, aby mu dal napít..nebo sám neví co. Najednou mu vyschne v krku a úplně ho tam začne škrábat, jakoby byl celý den bez vody. Propolkne a začne kašlat. Bill si pomaličku sedá a kouká na něj, čeká co mu odpoví. Nemá rád tohle ticho, nesnáší ticho.

„Ehh“ kvíkne Bill a začíná být nervózní. Tom se sehne k nočnímu stolku, vezme pevně sklenici s džusem do obou rukou a napije se.

„Aaah“ řekne a položí prázdnou skleničku zase na noční stolek. Bill je celý nervózní a Tom si olízne své rty. Slízne si kapičky džusu. Bill ho pozoruje upřeně. „Cos to říkal? Brácha..jaký hajnout? Co to je za kec? Seš buzna nebo co?“ začne machrovat a nahodí ten svůj rádoby drsný pohled.

Bill se zamračí, svraští čelo a je mu to líto. Proč je na něj bráška takový, když před chvilkou byl ještě tak hodný. Vůbec ho teď nechápe, proč mu to vždycky dělá z ničeho nic? Podívá se na svoje nohy, které má zakryté peřinou, nedívá se na Toma, jinak by se rozbrečel. Takové situace jsou pro něj citlivé, nemůže za to. Je už takový.

Naštvaným, ale jemným hláskem říká: „Jsem se s tebou chtěl pomazlit..tě mám rád. Jenže ty ze mne hned uděláš buznu.“

Rychle se podívá na Toma, aby zjistil, jak se tváří.

Jenže ten jen kouká.. „A neříkej takový slova..někdy mě s tim štveš..akorát koukáš na tamty televize, kde jsou samý..ty děv..! Ani nechci říct co! A já jsem ti šumák!“ práskne svými pěstmi vedle sebe a najednou se mu začne klepat hlas.

Tohle nechtěl, nechce se před ním ztrapňovat.

„Vždycky spolu hajáme..jen ty děláš že ne.“ Řekne Bill strašně potichounku, ale dost hlasitě na to, aby to Tom slyšel.

Dívá se pořád do těch peřin a snaží se nemrkat, ale jak řekl tuhle větu, tak se musel otočit k Tomovi zády a vlhly mu oči. Slyšel, jak se Tom pohnul a přešlapuje. Bill se sesune dolu, pevně chytí přikrývku a lehne si na bok, obličejem ke zdi a schoulí se do klubíčka. Nohy si skrčí ke svému tělu a přikryje se až po hlavu. Je mu smutno, připadá mu, že je najednou sám. Jakoby se neměl s kým o své pocity dělit. Takhle ho „odkoupnout“. Už v bříšku jsme byli spolu..já chci být pořád s tebou..ale ty asi ne..Myslí si v hlavě ten schoulený pejsek.

Tomovi to přijde najednou trapné, vždycky se choval stejně, jako Bill když byli sami, ale teď je nějaký jiný. Bill to z něj cítí nebo aspoň si to myslí. Že by už puberta? Je pořád schoulený a má pevně stisknutá víčka k sobě, slyší, jak se jeho starší bráška přibližuje k palandě.

„Nech mě Tome!“ osopí se na něj a přes hlavu si přetáhne polštář.

Nechce ho u sebe. Nechce ho poslouchat. Nechce, nechce, nechce!

„Nech toho, chtěl jsi to, tak to máš mít,“

leze mrštně po žebříčku nahoru a klekne si za Billa. Dredaté vlásky se mu kymácí sem tam a on se začne usmívat. Přijde mu to najednou docela roztomilé to, jak se Bill vzteká kvůli němu. Dělá mu to dobře. Váhavě jede rukou na Billovo rameno a pohladí ho. V ten moment sebou Bill škubne a prudce se na něj otočí. Je podepřený o lokty a nechápavě a zároveň, jakoby naštvaně se na své starší dvojčátko dívá.

„Co chceš, jsem říkal ať jdeš pryč?“ vystrčí na něj výhružně bradu.

„Co chci?“ usměje se.

„Tohle chci,“

nahne se pomaličku k němu a dá mu něžnou malinkatou pusinku na nosík, znova se usměje.

Bill je mimo, dívá se na brášku a najednou cítí, jak se mu do očí derou slzičky dojetím.

On mě má rád. Dal mi pusinku..Tomi.

Jedna málá slaná slzička si jede svou vlhkou cestičku po Billově tváři a přistanee mu na rtech. Bill ji slízne a při pohledu na usmívajícího se Toma mu propukne další nával slz.

„Billi, co je? Nebreč,“ Tom jej silně obejme a Bill se mu zaboří do mikiny.

„Tomi, já tě mám tak rád.“

„Vždyť já tebe taky, myslíš, že ne? Blázne..“ odlepí se od něj.

„Já myslel, že…“

„Ty radši nemysli nebo radši jo, ale pořádně.“ Poklepe mu na čelo a Billovi se vyloudí konečně usměv. Sedne si pořádně rovně a utře si rukávem své navlhlé oči.

„Volala máma,“ Tom zvážní a dívá se do prázdna. „Prý za všechno můžu já, že sem nedával pozor a tak…“ podepře si bradu a nervózně s hraje s lemem od deky.

„To není pravda! Tys mi pomohl, nebýt tebe tak nevim…“ rozčílí se Bill a veme prudce Toma za ruku.

„Slyšíš? Ty za nic nemůžeš, ať si mámá trhne!“

Tom se podívá se smutným úsměvem, ale vděčným. Chce k tomu něco říct, třeba i poděkovat, že je Bill na něj hodný, ale než se naděje, tak jej dvojčátko sevře pěvně v objetí.

„Nikdy ti nebude nikdo nadávat ani máma, prostě nikdo,“ hladí ho po zádech a Tom spokojeně zavře očka.

„Tebe mám nejradši ze všech…“

„Já tebe taky,“ špitne Tom.

Odlepí se oba od sebe a Tom podotkne: „Něco podonýho, ale drsnějšího jsem jí řekl.“

Bill vyprskne smíchy a oba se začnou smát. Smějí se dobrých pět minut všemu možnému, jak jsou vždycky zadobře, že na ně nikdo nemá.

„Co to je za hlasy?“ zvědavě se ptá Tom a oba ztichnou.