Jen my dva

Poté, co Tom řekl tuto větu, tuto větu, kterou ze sebe vykřičel všechno napětí, všechen vztek a svou bolest..a která jejich matku probodla, jako nůž. Je ticho, hrobové ticho a oba dva čekají, kdo začne mluvit první. Tom sedí na posteli se skrčenýma nohama, s bradou v kolenou do kterých mu ztéká jedna slza za druhou. Zarývá si nehty do tváře a druhou rukou křečovitě drží telefon. „Tome?“ řekne Simone tázavě a nevěřícně. „Jak tohle můžeš říct?“ hystericky vyjekne a s pláčem v očích. Tom se zklamaně uchechtne. „Já? Snad ty!“ odmlčí se a dodá: „Mámo..ty seš fakt ubohá.“ zamračí se a típne hovor.  Odhodí mobil, popotáhne nosem, zavře oči, zhluboka se nadechne a podívá se doleva na zeď. Na zeď oranžově vymalovanou, která je cítit čerstvou barvou a jeho zrak se zastaví na vylepených plakátech Billovi oblíbené zpěvačky Neny. Očima kmitá sem a tam a podívá se na zarámovanou fotku jich dvou, když byli rok staří, která je opřená o rám postele a o zeď. Rukávem si otře oči a smutným i naštvaným tónem, dost hlasitě řekne: „Ty jsi pro mě nejdůležitější!“

O 10 minut později

…

Bill se zvedá o lokty a posazuje se. Nohy si dá z postele dolu a opře se o zeď, protáhne se tak, že prohne v zádech a rozmáchne rukama. Všechno v něm zakřupe a nejvíce v zádech. „Auu!“ je celý rozlámaný a oddychne si. Protřepe a zakloní hlavu  a hrábne si do vlasů. Dívá bezmyšlenkovitě na patro palandy, kde je jeho pravé místo, ale předtím neměl  sílu se tam vyhrabat. Kouká pořád do toho dřeva, jezdí si jazykem sem tam po zubech a trkne ho..nadzvedne obočí a řekne si: „Trošku brášku překvapíme.“ šibalsky se ušklíbne. Najednou mu je lépe, skoro, jakoby se nic nestalo. Vstane z postele a šplhá nahoru po dřevěném, nalakovaném žebříčku. Poté co vyleze, klečí na čtyřech s povyplazeným jazykem a je trochu udýchaný. Nějak ho to zmohlo, taky se není co divit ráno mu je špatně a on pak dělá tohle. Bill pořád klečí v rozházených peřinách a rozhlíží se rychle okolo a hledá něco na přikrytí, něco ne tak teplého, aby se mohl před Tomem schovat. Je mu hrozné vedro a je zpocený. Bill nic nenašel, ale je mu to už jedno a přikryje se tou strašně silnou a teplou peřinou. Kousek obličeje si nechá poodkrytý, aby mohl dýchat. Ale je stejně čím dál tím větší vedro, tak si nadzvedává jemně přikrývku a větrá.

 Tom rozrazí dveře. „Už jsem tady!“ a drží v ruce sklenici pomerančového džusu a kopne do dveří, aby se zavřeli. Bill se nahoře uchechtne a pak je zticha. „Bille kde seš?“ rozhlíží se. Položí sklenici na noční stolek a dostane strach. Sice neví proč, protože neměl Bill kam utéct, ale z celého toho dne je tak zmatený, že se mu honí všelijaké myšlenky v hlavě. Billovi je hrozné horko a začíná fuňet. „Tak kde seš?“ řekne Tom beznadějně a podívá se nahoru na palandu. Bill to nevydrží, nedá mu to se vysmívat bráchovi. Vždyť on je na něj tak hodný, stará se o něj a nezaslouží si, aby si z něj teď dělal srandu. „Jen my dva se chápem.“  řekne si v hlavě. Vykoukne nevinně z pod peřiny a řekne roztomile: „Pojď si hajnout ke mně prosím.“