Twins poleva 8.

Proč já tu vlastně bulim? Já ho nemůžu... Nemám, teď to vim jistě... Ale... Podle čeho? Třeba mě jen přitahuje a namlouvám si něco víc. Jenže... obojí je totálně zvrhlý... A Já... Ne!

 

Dnes už po několikáté tato slova. Billova mysl se pere s jeho srdcem. Začínají spolu boj, který lehce může propuknout ve válku. A ve válce čeká spousta nástrah, zmatku a bolesti. Nikdy není předem určeno, kdo souboj vyhraje. Je to jen náhoda nebo osud? To lze těžko říct, ale v tomto případě to má především v rukou Bill.

 

Teď se rozhodl. Bude se chovat tak, jak on uzná v dané situaci za vhodné. Nechce už být on ten slabší, příliš přecitlivělý. Nevyplácí se to. Usmyslel si, že se chováním přiblíží svému dvojčeti. Tom si nikdy nic tak nepřipouštěl, vše se snažil brát s nadhledem. Být nad věcí.

Popotáhne nosem, setře si rukávem zvlhlé tváře i nos a vzpřímeně si sedne.

 

Budu jinej, jinak se budu chovat. Musim to zkusit.

 

Co si tím chce ovšem dokázat nelze tušit. Časopis si odtrhne od své hrudi a podívá se na úvodní stránku, kde je zcela odhalena jedna z žen pracující pro Playboy. Bill si olízne prst a prolistuje prvních pár stránek. Jeho šibalský úsměv při pohledu na dvě líbající se ženy ve vířící vaně v něm zapálil jiskřičky, odrážející v jeho rozhodnutém a odhodlaném pohledu. „Až večer!“ Časopis zprudka zavře a uloží zpátky do svého nočního stolku.

 

Ostré ticho probodlo hlasité zaklepání na dveře. Bill sebou poněkud vyděšeně cukl a zadíval se na ono místo, odkud se dunivý zvuk ozíval. "Hééj, brácha, dělej!" popohání ho Tom a čeká než ho Bill nechá vejít. Je to sice pokojíček obou dvou, ale nikdy si nevletí k sobě bez zaklepání.

 

Už od malička byli vychováni ke klepání a je to pro ně vcelku samozřejmé. S postupem času a dospívání si nechtějí narušovat soukromí, ačkoli o sobě vědí téměř všechno. "Tome, teď sem nechoď, je tu... bordel a... Musim se připravit!" Bill vstal

z postele a pořád dokola si stíral rukávy své tváře, které byli už suché, ale jistota je jistota. Tom je zapřený jednou rukou vedle dveří a na tváři se mu přímo výstavně producíruje lišácký  úsměv, pokropený jeho jazykem.

 

Bůh ví, co tam teď děláš... Jestli pak už jsi četl ten dopis? A co dopis, nad tím by se měl zamyslet, ale... Ten časák mě teď zajímá!

 

"Ale nebuď tam prosím hodinu, potřebuju se vychcat!" za dveřmi se ozve rána

"Kurva!"

Tom zaklepe znovu a celou pěstí. "Zakopnul jsem o tašku," Bill hned vysvětluje a odkopává ji pod postel. On je tak líný... Tom je netrpělivý a nervózní, ještě neslyšel to, co chce slyšet. "To mě nezajímá, říkám to, že chci na záchod!" Nebaví ho dívat se do zavřených dveří na dubovou desku a opře se

zády o ně. Nohy zkříží přes sebe a zkoumavě si prohlíží rozvázané tkaničky.

 

Koupim si nový boty, nějaký skejťácký. Začnu znova jezdit v létě... Nebo na jaře. Hmm... mě napadlo... jsem mu tam mohl tajně podstrčit kameru...a pak...

 

"Ááá..." dveře se prudce rozevřou a Tom strácí balanc. Doslova sebou flákne na lopatky, přímo před Billovi nohy. Jeho vyděšený a nezorientovaný výraz mladší dvojčátko neodradí v propuknutí silného tlemení.

"Ty blbečku!" Dredík se chytá za hlavu. Má strach o to, že se mu udělá boule. "Negeb se... auu,"

Billovi vytryskly slzy jako hrášky, ale s tím rozdílem, že to nejsou slzy s nádechem smutku, nýbrž smíchu. Kdyby je šlo rozeznat podle chuti, kdyby nebyly pokaždé slané, tyto by chutnaly přesně jako poleva. Sladko-kyselá poleva, při které si dnes v podvečer twinsátka užili srandy. A možná se v nich něco ozvalo. Nějaká na míle vzdálená chvilka, která čeká až se ukáže v tom pravém světle a ukáže svou tvář.

 

"To-Tome," Bill pevně čapne bráchu pod rameny a se svou křehkou postavou ho těžce, ale pobaveně zvedá ze země. Tom protestuje, brání se, kope, nadává... Bill ho za stálého zvonivě pronikajícího smíchu vystrčí za dveře, div mu nepřiskřípne prsty.

"Otevři, ty zmetku malej," Tom nevydrží hrát roly naštvaného a úsměvu uvolní cestu.

"Ne, vypadni," černé ptáče se zapře o dveře.

 

Bojovná nálada mezi rozumem a city se začíná probouzet. Hází vše za hlavu a snaží se chovat jako dřív. Jako v tu dobu, kdy nepociťoval ty lechtivá křidýlka motýlku, která ho udusávala svými kopyty čím dál hlouběji od Toma. Od bratra Toma.

 

"Ale,Bi..."

"Vychči se dole... Taky je tam hajzlík," Bill otočí klíčem v zámku, na zemi sebere spodky od Toma a uteče do koupelny, do které vstupují hned z pokojíčku.

 

...

 

"Ne, Simone, něco není v pořádku," kroutí hlavou Gordon a hypnotizuje ovládač na konferenčním stolku. Simone je tím otrávená a sbírá po zemi nepořádek z balících papírů, stužek, mašliček a pod. "Ty z toho naděláš," Gordon nechce věřit svým uším, že jí to je jedno. "Tak mu dal spodní prádlo... Vždyť tě to pobavilo," vyhazuje vše do pytle, ale s úlekem nadskočí, když její muž vyskočí na nohy a zakřičí: "Kdo tady mluví o nich, co?" v obličeji začal brunátnět.

V Simone hrkly výčitky svědomí. "No... ty o nich mluvíš celou dobu... Kdo tě má pak pochopit, lásko?" v posledním slově ta láska však nebyla znát, vyslovila to tak ledově.

 

"Dej mi pokoj!"

 

Gordon popuzeně sebral svítící baterku ze stolu, s jejíž pomocí měl Billovi vylovit kůstku z krku. Kost, která mu tam neuvízla, a rychlým, rázným krokem jde ven do garáže. Po cestě se střetne pod schody s Tomem a ten do něj nechtíc vrazí. "Koukej na cestu," osopí se Gordon a vyjde z domu.

 

Tom vytáhl z kapsy žvejkačku a strčil si ji do pusy. Mňam, melounová… Ty vole, mu zase jeblo nebo co? Mám dost…

 

Kroutí nechápavě hlavou a jde za mamkou do obýváku. Kecne sebou na křeslo a rozvalý se na něm. Nohy od sebe, jednu hozenou přes podpěrku rukou, hlavu opřenou a zavře labužnicky oči. Užívá si volna. Konečně má klid. Nikdo ho nebude štvát po tu dobu, co budou doma. Na cestách s kapelou je všechno tak ve spěchu, že teď když si může v klidu sednou a nic nedělat, je to pro něj ráj. Ale ten ráj se brzo změní v jiné barvy. Žádné duhové spektrum barev, ale silný vír barev.