Chtěla jsem tuto povídku věnovat Andy, mojí úchylačce. Za inspiraci a to všechno, co děláme.. Ty praštěné dopisy atd. Dále také Paulin.K – moje Zwillinga, dvojče. Musíme si tak říkat. Za to všechno co jsme spolu od dětství zažily.

*flash back*

Štědrý den – dárků čas. Nejen dárků, ale také pohody, lásky, jídla, pití, alkoholu… Zvláště svařeného vína, které tak dvojčata zbožňují a Vánoce si bez něj už neumí představit. Vždy jej popíjejí v rodinné pohodě, které si tak cení a odevzdávají se vánoční atmosféře. Při nákupech dárků, které nakupují Bill a Tom na poslední chvíli a nevědí co vybrat, vždy Bill nutí brášku k tomu, aby u každé benzínky zastavil a on si mohl dát ten červený, vůní omamující nápoj. Vždy když se ho napil nebo jen špičkou jazyka se ho dotkl, tak se uvolnil po celém těle a zavřel oči. Tak ho to uklidňovalo. Vždy si vybavil pocit domova, se svými blízkými, volnosti a svobody, kterou on tak zbožňuje a upřednostňuje.

Tom z toho nebyl nadšený, když pořád musel zastavovat, ale pro brášku to udělal. Co by pro něj neudělal, že? Ale když už zastavil po třetí, tak se rozčílil. „Bille už nechlastej, budeš ožralej, jako předevčírem! Jsem tě musel tahat z auta, jak nějakého alkoholika!“ stiskne silně volant a upřeně zírá na svého bratra, jak si labužnicky převaluje v ústech ten jeho božský nápoj. Bill je opřený o sedačku, zamuchlaný v zimní, černé bundě s kožíškem uvnitř a nohy má přehozené přes řadící páku. Cítí, jak se v něm rozlévá teplo a má nádherný pocit. Ta chuť jej vždy ohromuje. „Vypadni s těma hnátama, seš vůbec normální?“ vyjede a něj Tom a snaží se ho odstrčit. Nesnáší, když se mu něco v jeho autíčku zamaže. Bill jakoby se probudil ze snu a i přes Tomovi nadávky se tváří příjemně. „No jo prosim tě, taky z toho naděláš…“ a pozvedne své nohy a sedne si „normálně“. Při tom se botou otře o kobereček a do něj se ihned vsaje špinavá voda z roztávajícího sněhu. „Promiň!“ řekne omluvně a napije se znovu. Opakovaně přivře víčka a spokojeně vydechne. Tom zhluboka dýchá, snaží se tím uklidnit. „To si vyčistíš zlato!“ řekne si pod „vousy“ a nastartuje.

„Já si nikdy nemůžu dát taky svařáka, pořád musím řídit já. To je nespravedlivý,“ praští pěstí do palubní desky až do zaskřípe. „řiď si příště sám, zrovna jako ty si vozíš prdel, tak můžu i já!“ Tom je naštvaný, teď už opravdu a všechno se v něm vaří. Všechen vztek, co v sobě utlačuje. Už to nemohl vydržet. Nebude ho takhle jeho brácha využívat.

Bill sebou škubne a sedne si rovně, jak pravítko. Poznal, že už to není sranda nebo škádlení a jejich neustále popichování. „No ja…“ koktá a neví co má říct. Po třetím svařeném víně sice není opilý, ale začíná mu to přestávak pohotově mysle. „Nevíš co říct co? Už ti to leze do hlavy a víš, že mám pravdu. Jen mě využíváš pro svojí potřebu!“ koukne na něj Tom a dál se věnuje provozu.

Jak mě vadí to čtení myšlenek. Vždycky to bylo výhodný a…jak to říct…cool? Jo to je moje slovo. Uchychtne se. Ale někdy se to nevyplácí… proč mi Tomi nadáváš? Běhá v hlavičce tomu křehkému havránkovi.

„A nemysli si, že je to cool! Už mě to přestává bavit. Aspoň do tý doby, co budeš takhle…“ chtěl být hrubý, ale dodá „vyčůranej.“ Bill se na něj vděčně usměje, poznává, že se bráška uklidňuje. Zdá se, že nějakou kosmickou rychlostí. Čím to asi je?

Bill se dívá zasněně a přemýšlivě na rozezleného Toma. Ten funí a sám pociťuje, že ho vztek opouští. Ještě mám být na tebe hodnej. Pchee, to určitě! Kéž by to šlo bejt naštvanej dýl. Jenže mě stačí to jak se díváš a už mě to přechází. No už to vidím, za chvilku mi řekne, to co já si teď myslim. Radši přestávám myslet, nepřemejšlim!

 „Já tě mám rád,“ A než se člověk naděje, tak Tomovi přistála něžná, alkoholová hubička na tváři. Bill se díval zasněně a přemýšlivě na rozezleného Toma. „já vim, že tě štve, že se neumíš nafouknout na dlouho, ale už to tak je…“ S Tomem to málem otřáslo něžností brášky. Pouze brášky.

Nebo ne?

Ale jak ucítil závan alkoholového „parfému“ z úst Billa, tak se odtáhl a zavětral rukou. „Smrdíš, jak nevim co!“ „Chceš ochutnat?“ zeptal se v nevhodnou chvíli už přiopilý Bill a přisouvá zbrkle a rychle k ústům nervózního řidiče rozpálený, hnědy, umělohmotný kelímek.

„Seš blbej?!“

Tom sešlápne brzdu a dostává smyk.